Založ si blog

Opomínaná, ale fascinujúca Lodž & Poľský prístup k Židom, Osvienčim a Brezinka a prečo sa to stalo

Pozn.: Ten istý článok, ale s mojou fotodokumentáciou, si je možné pozrieť na mojom blogu Sme ako súkromný článok tu: https://blog.sme.sk/burkert/cestovanie/opominana-ale-fascinujuca-lodz-polsky-pristup-k-zidom-osviencim-a-brzezinka-a-preco-sa-to-stalo

Osvienčim (60 km západne od Krakova), bol našou prvou zastávkou v rámci našich potuliek Poľskom 2021. Lodž bola tou poslednou, neplánovanou, ale jednou z tých najpôsobivejších zastávok – a to sme navštívili pomerne veľa zaujímavých poľských miest.

 

Na začiatok možno trochu netradičný pohľad:

Nepochybujem o tom, že pod to, čo sa stalo v Lodži, Osvienčime, Brezinke atď. atď., sa do veľkej miery podpísala, cirkvami podporovaná veľmi rozšírená viera v jeden pozemský život, resp. že po pozemskej smrti život končí, človek končí v hrobe.

Žiaľ túto vieru hlásajú aj kresťanské cirkvi a spoločenstvá, aj keď táto viera vyplýva len z toho, čo o pár hlasov odhlasoval cisársky koncil z r. 553. Dovtedy bola viera v znovuvteľovanie duší (za účelom ich postupného duchovného dozrievania, ak sa pre také slobodne rozhodnú) súčasťou dosť podstatnej časti kresťanského sveta; aj keď nie celého. Aby ale medzi sebou 2 veľké kresťanské tábory nebojovali, aby došlo k zjednoteniu viery, prišiel cisársky koncil, kde sa hlasovalo o budúcej pravde… a po koncile „pravda“ zostala taká, že znovuvteľovanie duší je blud.

Ak si človek takúto vieru osvojí, a zároveň nedostalo sa mu v detstve správnej výchovy, a navyše sa v ňom môže byť dobro so zlom, a má sklon slepo poslúchať autority, a na každom kroku vidí, že v pozemskom živote a vo svete vládne veľký nespravodlivosť… (lebo spravodlivosť hodnotí iba na základe veľmi krátkeho časového obdobia, ktorý vníma, a ktorým je jeden pozemský život)

tak nie je divu, ak si povie: Žijem iba raz… Po pozemskej smrti je koniec… Spravodlivosť(podľa toho) zjavne neexistuje… Silnejší a vyvolený prežije, slabý a podradný nie…, a tak si to tu poriadne užijem, aj za cenu, že niekto tým bude trpieť.

V táboroch Osvienčim a Brezinka som sa zamýšľal nad zmýšľaním nacistov, že ako len mohli úplne ignorovať, až sa vysmievať! známemu: Božie mlyny melú pomaly, ale isto,

alebo vysmievať sa Ježišovmu výroku: Čo človek zasieva (hlavne duchovne), to aj zožne.

A robili to napriek tomu, že v tých časoch ateizmus nebol rozšírený tak ako dnes. Dostávalo sa im náboženskej výchovy minimálne v škole; ak už nie doma. Do kostolov sa vtedy aj v Nemecku chodilo oveľa viac ako je tomu dnes. No napriek tomu, sa rozhodli robiť to čo robili. Tiež som rozmýšľal, či medzi nacisti z tých koncentračných táborov boli aj nejakí (aspoň trochu) dobrí ľudia. Možno aj boli, ale ich život im bol cennejší ako životy iných a tak, ak dostali rozkaz, zastreliť Žida a pod., tak poslúchli. Možno to niektorí vyvažovali tým, že keď mohli, tak Židom nejako pomohli. Tiež by som chcel vedieť, koľkí z nacistov sa proti takýmto rozkazom postavili aj za cenu straty vlastného života.

 

Prežite Lodž, a uvidíte svet inak &

Lodž a poľský prístup k židovským pamiatkam. Alebo k Židom?   

Mesto, ktoré sme na našich potulkách Poľskom pôvodne ani nechceli navštíviť (do „intinerára“ sme ho zaradili až na poslednú chvíľu, ako nocľah na ceste z Gdaňska domov, do Bratislavy, keďže na jeden „záťah“ by tak dlhá cesta bola náročná).

A práve toto mesto bolo pre nás spolu s Osvienčimom a Brezinkou to najpôsobivejšie zo všetkých miest, ktoré sme v Poľsku videli; aj keď, samozrejme, nie svojou krásou.

Až dodatočne sme zistili, že sme ubytovaní v bývalom židovskom gete. Ale už keď sme do štvrte vstúpili, som mal také tušenie!…, že tu sa muselo niečo veľké v minulosti diať!…, a že to nebolo nič pozitívne.

Pred príchodom do Lodže sme nevedeli, že v Lodži bolo nejaké židovské geto a už vôbec nie, že druhé najväčšie v Poľsku, a možno aj vôbec.

Penzión, kde sme boli ubytovaní, zhodou okolnosti na adrese Pivná 12, bol hádam jedinou upravenou budovou v celej štvrti, okrem kostola.  

Kto bol v pražskej židovskej štvrti na Jozefove, alebo v židovskej štvrti v Třebíči, ten v Lodži nebude chápať – ten prístup k tak významnému miestu. To rómska štvrť v mojom rodnom Prešove vyzerá lepšie. A to už je čo povedať, keďže minimálne prešovskí Rómovia (hovorím to vo všeobecnosti, lebo sú aj výnimky) domy, ktoré dostali od štátu, nijako zvlášť nešetria, alebo nešetrili. Nie je to síce košický Luník 9, ale…

Pár vecí som si k tomu prečítal a keď to spojím s tým, čo som videl, z toho mám dojem, možno mylný, že pomerne veľká časť Poliakov, odhadujem že ich je percentuálne viac než Slovákov, sa doposiaľ so židovskou otázkou nevysporiadala.

V o dosť väčšej miere v Poľsku, než u nás, majorita voči Židom pociťuje antipatie. A tomu nasvedčujú nielen symboly, ktoré v nej môžete nájsť, ale aj úplne zanedbaný stav tejto štvrti.

Táto štvrť je v bezprostrednej blízkosti centra, ktoré je od nej oddelené veľkým parkom. Ako prvé, čo vám udrie do očí, keď idete z tejto štvrte do centra, je prepychový palác a začiatok 4 km dlhej, krásne upravenej hlavnej ulice (Piotrkowska ul.), pešej zóny, plnej prepychových domov z prelomu 19. a 20. storočia, ktoré dali postaviť židovskí továrnici.

V r. 2017, keď sa po parlamentných voľbách do poľskej vlády dostali aj poľskí nacionalisti, sa schválil zákon, ktorý je doposiaľ platný, podľa ktorého (necitujem znenie zákona) je trestným činom to, ak verejne vyhlásite, že aj Poliaci majú svoj podiel na holokauste. Aj keď pomerne mnoho Poliakov počas 2. svetovej vojny udávalo ukrývajúcich sa Židov.

Čo sa týka môjho pohľadu na Židov: Židom sa vyčíta, že ako národ nespoznali Syna Božieho, aj keď sa narodil medzi nimi a minimálne jeho matka a učeníci boli Židmi. Otázka znie, koľko percent kresťanov, aj keď vyznáva Ježišovo učenie, sa týmto učením aj riadi??? Je to viac ako jedno percento??? Židom sa hlavne kladie za vinu, že dohnali Syna Božieho k brutálnej smrti na kríži. Paradoxne ale na tom stojí najzákladnejšia, najdrzejšia a najtragickejšia kresťanská dogma – dogma o tom, že Boh na to, aby ľuďom odpustil hriechy, a aby títo mohli byť spasení, potreboval krv svojho Syna.  Áno, Syn Boží bol surovo zavraždený za potlesku más vtedajších Židov. Otázne je, či sme medzi k nim nepatrili aj my, a či si my kresťania uvedomujeme ako často zrádzame to, k čomu sa hlásime – k učeniu Ježiša. Židia inak majú vo viacerých veciach moje sympatie. To ako dokázali po stáročia dokázali prežiť aj napriek nespočetným prenasledovaniam. A tú životaschopnosť vidieť u nich aj dnes. Veľkú časť púšte v Izraeli premenili na polia, záhrady a lesy, prosperujú aj napriek tomu, že napr. na rozdiel od Rusov majú minimum nerastných surovín, a prospeujú aj napriek tomu, že sú v „obkľúčení“ viacerých štátov, národov, ktoré Izrael nenávidia a chcú ho vymazať z mapy sveta (lebo im to tak káže islam).

 

Výťah z článku: V ghettu v Lodži aneb Jak Polsko mění dějiny holocaustu

03.03.2018 Reportáž

Polský premiér obvinil Židy z podílu na holocaustu a parlament popřel účast polského národa na likvidaci židovského obyvatelstva během německé okupace. Reportér TÝDNE tyto pokusy o relativizaci dějin druhé světové války sledoval v Lodži a o reakci poprosil i bývalého vězně lodžského ghetta.

Noviny Dziennik Łódzki v roce 2011 připomněly, že lodžští Poláci tehdy nacistům oznamovali úkryty Židů mimo ghetto. Ve městě také operovali šmalcovníci (szmalcownicy), což je speciální polský novotvar pro domorodce, kteří si z ukrývání židovských sousedů udělali byznys. Když ale skrývanému došly prostředky, z nichž šmalcovníka platil, mnozí Poláci ho nahlásili úřadům.

Celé ulice v Bałutech (tak sa volala štvrť na území ktorej vzniklo Lodžské geto) působí jako kulisy pro válečný snímek. Hned by tu mohlo začít natáčení knižního bestselleru Chudí v Lodži z pera Steva Sem-Sandberga.

Fascinují mě řady dřevěných kůlen a plotů ve dvorech činžáků, ty tady musely stát už v letech 1940 až 1944, kdy se čtvrť proměnila v ostře střežené ghetto. (Tento pohľad odporuje pohľadu spomínanému vyššie, z ktorého vyplýva, že kôlne atď. boli rozobraté aby poslúžili ako palivo obyvateľom geta).

„Žije se tu dobře,“ tvrdí padesátník Jacek v ulici Wojska Polskiego. O Židech se nemíní bavit, pije lahváč ve dvoře, protože hospody jsou tu výjimkou. Neuživily by se, všichni se nalévají chlastem z malých krámků označených Alkohol24, kde lze vodku kupovat nonstop. V jiných dvorech potkávám narkomany, jeden ožrala usnul na chodníku. Procházím Staroměstským parkem, za nímž ghetto začínalo, a myslím na tehdejší obyvatele domů v ulicích za ostnatým drátem. Dziennik Łódzki připomněl, že se u plotu scházela polská omladina a bavila se házením kamenů do oken i do jiných cílů v ghettu.

Do Lodže jsem přijel ve vyhrocené době, kdy se polští národovci ve vládě i Sejmu (parlamentu) pokoušejí změnit dějiny. Země už na sklonku ledna přijala kontroverzní zákon, jenž zakazuje veřejné zmínky o podílu Poláků na holocaustu.

Když se v půli února polský premiér Mateusz Morawiecki snažil zákon vysvětlit na mezinárodním fóru, prohlásil, že existovali i „židovští pachatelé holocaustu“. Světová židovská diaspora a Izrael to pohoršeně odmítly a vyjádřily obavy, že náš severní soused nastartoval antisemitskou kampaň. Izraelský premiér Benjamin Netanjahu rovnou řekl, že se Polsko pokouší měnit dějiny holocaustu.“ Požár hasil benzinem,“ podotkl ke slovům premiéra opoziční deník Gazeta Wyborcza.

V Polsku je stále dost demokratů, kteří o přepis dějepisu nestojí, nyní ovšem mohou jen protestovat v ulicích. Historii aktuálně (2018) píše „vlastenecká“ strana Právo a spravedlnost, řízená Jarosławem Kaczyńským.

Utajené pogromy

Historie se vyvažuje těžko. Izraelské vyznamenání Spravedlivý mezi národy za záchranu židovských životů v době holocaustu dosud získalo šest a půl tisíce Poláků.

Před válkou v zemi žilo na tři miliony Židů a historik holocaustu Jan Grabowski říká, že z transportů a ghett se podařilo utéct asi desetině lidí, respektive se včas schovali ještě před deportacemi. Poláci ale mnohé z nich udali okupantům, „práskali“ i nejbližší sousedé, a leckde dokonce zorganizovali pogrom ještě předtím, než zasáhli nacisté.

V městečku Jedwabne místní v polovině července 1941 zavraždili na 340 židovských sousedů, většinou je upálili ve stodolách, varšavský Ústav národní paměti Poláky zosnovaný pogrom definitivně potvrdil až v roce 2003.

Zmínit se ovšem o podílu polského národa na holocaustu v únoru 2018 na polské půdě, to znamená riskovat tříletý trest odnětí svobody.

Strach z pravdy

Jenže polský národ na zmíněných zločinech spoluzodpovědnost nese. Jak už bylo uvedeno, jistá množina Poláků Židy před nacisty ukrývala, jiná židovské sousedy udávala nacistům, nebo je i zabíjela. A v obou případech to byli příslušníci polského národa. Stačí si otevřít tlustý svazek s názvem Strach, tohle slovo má úplně stejný význam v češtině i polštině. Kniha historika Jana Tomasze Grosse se mimo jiné opírá o studie polského Ústavu národní paměti a uvádí řadu děsivých svědectví o polských zločinech na Židech, upalování židovských sousedů, jejich ubíjení i následném rabování. Minulé pondělí přitom Ústav národní paměti vydal k aktuálnímu mezinárodnímu sporu jen vágní prohlášení, které odsuzovalo konfidenty všech totalitních režimů, jež působily na území dnešního Polska.

Za dílo Strach dostal historik Gross v roce 1996 vysoké polské vyznamenání Řád za zásluhy o Polskou republiku. Předloni ale polská nacionalistická vláda chtěla Grossovi ocenění odebrat. Národovcům v čele Polska se určitě nelíbí, že kniha zveřejňuje třeba deník polského lékaře z roku 1942, který líčí vyhlazování Židů ve městě Szczebrzeszyn v dnešním Lublinském vojvodství. Většinu z tamních asi 2300 Židů sice povraždili esesáci, závěrečnou scénu ale obstarali Poláci.

„22. října 1942. Cizí četnictvo a esesáci včera odjeli. Dnes pracují naši četníci a policie, jimž bylo nařízeno zabíjet na místě každého dopadeného Žida. Rozkaz vykonávají velmi horlivě. Polští občané se vůbec nechovali dobře. Mnozí se aktivně podíleli na pronásledování a vyhledávání Židů. Ukazovali, kde jsou ukryti, honili dokonce malé židovské děti, jež policisté zabíjeli před očima všech,“

píše se v deníku o polských zvěrstvech. Veřejnost takové informace nechce příliš slyšet v žádné době, stejně jako se našinci neradi dívají do zrcadla, když je řeč o českých dozorcích v romském lágru v Letech nebo o zfanatizovaných Češích vraždících po válce německé civilisty.

Poláci ale místo diskuse vsadili na relativizaci dějin s pomocí biče. Když se o některých kapitolách historie nebude smět mluvit pod hrozbou vězení, ožehavá témata se prostě vytlačí z veřejných fór.

Do Polska nejezdi

Poslední pamětník lodžského ghetta, který žije v České republice, je pětaosmdesátiletý Michail Salomonovič. Na fasádách domů sice při návštěvách lodžského ghetta vídával i protižidovská hesla, dosud si však myslel, že je to hlas spodiny a fotbalových rowdies. Nyní podobný pouliční part zaznívá i z vyšších pater polské společnosti.

Salomonovičova manželka Libuše je historička, pátrání po osudech obětí holocaustu je její každodenní prací. I třiasedmdesát let po válce hledá zmizelé židovské spoluobčany a propojuje příbuzné obětí, kteří o sobě nevěděli. Partnera Michala teď důrazně varuje před možnou cestou na sever: „Když se někdo dozví, že jsi Žid, kdoví, co může přiletět vzduchem. Do Polska určitě nejezdi.“ A myslí to vážně, prostudovala hory svědectví o podílu polského národa na holocaustu, jenž se děl ruku v ruce s německým „konečným řešením“.

A pogromy na Židy se v Polsku odehrávaly dokonce i po válce, v městečku Kielce zavraždil dav v červenci 1946 více než čtyři desítky Židů včetně žen a dětí. Pro židovskou populaci, která přežila holocaust, to byl signál k hromadné emigraci z Polska.

Památníky, komíny a vláda

Stojím v parku Szarych Szeregów před pomníkem dětským obětem, když si náhle všimnu, že není věnován tisícům zavražděných židovských dětí v Lodži, nýbrž polským sirotkům, kteří zahynuli v sirotčinci nacházejícím se na území ghetta. Není zkrátka oběť jako oběť. Jen kousek od židovského hřbitova stojí od roku 2004 muzeum zasvěcené obětem ghetta. Jde o bývalou železniční stanici Radegast, do níž na podzim 1941 přijížděly i transporty z Prahy. „A ze stejného nádraží mě při likvidaci ghetta v létě 1944 odvezli v dobytčáku do Osvětimi,“ vypráví Salomonovič. Součástí muzea je i působivý pomník židovským obětem ve tvaru komína. Nelze si přitom nevšimnout, že přímo naproti muzeu má sídlo velká firma specializující se na stavbu komínů a přímo vedle stojí továrna na výrobu bytelných kovových bran a oplocení…

A k památníku transportů do vyhlazovacích táborů dojdete kolem prodejny kotlů.

Lodžské ghetto je místo silné, rozporuplné a smutné.

Když jednou navštívíte Lodž, nikdy na to nezapomenete. Ve městě najdete jednu část, která symbolizuje něco, co je hluboko v polské mentalitě, v polské duši, ale nerado se o tom mluví, nebo se to dokonce zakazuje – někdy i zákony. Nebo je to možná také něco, co je hluboko v každém z nás. A je to tak děsivé, že o tom nejenom nemluvíme, ale raději si to nepřipouštíme ani sami pro sebe.

Žádný pevný předěl mezi starým městem a lokalitou, kde bylo v roce 1940 zřízeno druhé největší židovské ghetto v Polsku, neexistuje. Když směřujete kolem výstavních paláců bývalých bohatých textilníků na Piotrkowské ulici a míjíte monumentální – jiné slovo mě fakt nenapadá – Palác Izraela Pozňanského, něco vám začne docházet. Bohatství, úspěch, zhýralost místní textilní smetánky (židovské a německé) vzbudila to nejhorší, co je možné na dně lidské povahy najít.

I proto reagovali Poláci reagovali na to, co s nacismem do Lodže přišlo, různě. Řada z nich obyvatelům ghetta pomáhala, řada z nich jim pomáhala, když to bylo výhodné, a když to výhodné být přestalo (došly peníze), tak se stáhla a nechala je na pospas osudu…a na této škále bychom mohli pokračovat až k těm nejhorším variantám…

Hned za palácem je obří nákupní centrum a jedno z nových tepoucích srdcí města vybudované z bývalé textilky – Manufaktura. Odsud je to přes park k hranici bývalého ghetta kousek.

Možná právě výše zmiňované kontroverze v sobě současný stav lodžského ghetta nese.

Co Vás také zarazí, je fakt, že o tom, na jakém místě se nacházíte a odkud kam se ghetto rozkládalo, se dozvíte na tabulích, které jsou většinou umístěny u zastávek autobusů nebo tramvají, jinak je informačních a připomínkových míst minimum.

Zatímco v České republice je téma židovských obyvatel a jejich osudů během druhé světové války chápáno až na výjimky naprosto jednoznačně bez jakýchkoliv politických třenic (stranou ponechme extrémní případy a nechutné debaty týkající se tábora v Letech ve stylu cimrmanovského the ping pong with the words – koncentrační, shromažďovací, romský, cikánský nebo jaký ještě…), v Polsku otevírají podobné otázky stále emoce a řadu půtek. Jsou velmi sensitivní.
Ostatně na začátku letošního roku (2018) vzbudila slova polského premiéra Morawieckého o židovských pachatelích holocaustu mezinárodní skandál. Z pohledu premiéra je to v pořádku. Ale připomínky o podílu Poláků na některých pogromech na Židy (Jedwabne, Kielce) jsou trestné.

Atmosféra ghetta je ponurá. Mísí se ve vás kombinace pocitů z děsivé minulosti místa, ale také toho, že některé části je možné v současnosti v českém měřítku bez problémů označit za vyloučené lokality – jsou šedé, špinavé, neupravené, rozpadající se, se zabedněnými okny, s nepořádkem v okolí… Parky jsou většinou upravené, hrají si tam děti s maminkami, senioři venčí pejsky…proluky mezi některými domy jsou v kombinaci s děsivými garážemi strašidelné.

Ghetto je plné kontrastů jako Polsko samo…

Lodží se prohnala historie. Vstřícná, opojná, nebes dosahující a bezstarostná. Ale také nesmírně krutá, bolestivá a nenávistná, když odhalila ty nejtemnější stránky lidského bytí. Město si v sobě tuto rozporuplnost nese dodnes. Pomalu ale jistě jím probleskují známky toho, že se Lodži po pár desetiletí tápání vrací její sebevědomí… alespoň v některých částech.

Fascinující jsou areály Manufaktury a Knězského mlýna, v nichž bychom měli vidět vzor pro nakládání s historickými výrobními areály u nás, ale také lidé na okraji společnosti žebrající o pár zlotých na vodku.

To všechno je unikátní a přitom u nás neprávem opomíjená Lodž. Město historicky vstřebávající vlivy na křižovatce německé-židovské-ruské-polské kultury, politiky a byznysu. A také hlavní město středoevropského textilního průmyslu 19. století.

Před šesti lety jsme vyrazili na první delší putování po Polsku. Lodží jsme projížděli při cestou zpět od Baltu, přijeli jsme v podvečer, unavení a bez jasného plánu, jestli budeme pokračovat tento den ještě domů, nebo zůstaneme na noc. Zastavili jsme u katedrály, procházeli se a v parku se zeptali jedné z dam čekajících na tramvaj, kde je centrum města a co tam je zajímavého. Odpověď: centrum je tady a nic dalšího významného tu neuvidíte. Takže jsme udělali pár fotek a s úlevou, že nemusíme mít výčitky, že Lodži nevěnujeme více času a jedeme unaveni na noc do Frýdku-Místku, jsme vyrazili domů.

Až postupem času a díky novým informacím o neobyčejném příběhu města ve středu Polska hlodá vědomí víc a víc…Je třeba se vrátit. Prožít Lodž znovu.

Po šesti letech a několika na poslední chvíli zrušených termínech návštěvy polského Manchesteru konečně zpátky. A navíc s poznatky z četby klasických románů popisujících slávu, úpadek i utrpení města – Chudí v Lodži a Země zaslíbená.

Po Piotrkowské třídě dojdete přes kruhové Náměstí svobody s fascinující katedrálou Sestoupení svatého Ducha, odsud je to už jen kousek k dalšímu symbolu města – monumentálnímu Paláci Izraela Pozńanského z počátku dvacátého století, v němž se snoubí novorenesanční koncept s řadou dalších. Pýcha a okázalost se s rodinou pojí i v jiných částech města…hrobka rodiny Pozńanských na místním židovském hřbitově je údajně největším židovským mauzoleem na světě. Rodina musela dráždit nejen za života, ale i po smrti. Je příklad toho, že úspěch se někdy odpouští jen velmi těžko.

Za palácem najdeme jeden z unikátních příkladů toho, jak se dá nakládat s historickým dědictvím, pro nějž se v současnosti těžko hledá využití. Nákupně-umělecko-společenské centrum Manufaktura vybudované z Poznanského fabriky je působivé místo, které u nás nenajdete. Obchody, kavárny, muzea, kina, galerie, hotel…lokalita žije novým životem…zdánlivě mrtvá historie vstala z popela. Kontrast nejlépe pochopíte, když rozlehlý a zrenovovaný komplex opustíte jednou z bran a pak přes ulici vidíte ohromné domy vybudované pro dělníky, které renovací neprošly, okna jsou často zabedněná, vysklená, cihly už rudo-oranžově příliš nezáří…řekněme stejná fáze rozpadu, jako jsou bývalé textilky ve Frýdku-Místku nebo jiných městech u nás. Mění se to tak pomalu…

Proč se to v Polsku podařilo v případě lodžské Manufaktury, ale také například rozlehlého Kněžského mlýna, který je největší revitalizací svého druhu ve střední Evropě, a dalších lokalit, a proč to u nás nejde?

Od Manufaktury je to kousek do starého lodžského města, kde bylo během druhé světové války zřízeno po Varšavě druhé největší židovské ghetto v Polsku (Litsmannstadt ghetto). Třetinu obyvatel Lodže tvořili před druhou světovou válkou Židé (200 tisíc léto). Válku jich přežilo minimum a počet obyvatel Lodži se snížil na polovinu.

Nečekejte procházku lokalitou podobné třeba židovské čtvrti v Třebíči, nebo Praze. Z kombinace toho, co se v místě v minulosti stalo, a jak vypadá teď, vás mrazí dvojnásobně.
Vítejte v druhé Lodži, Polsko vám nastavuje druhou tvář…tu méně vymazlenou, méně kosmopolitní, neuspořádanou, špinavou, chaotickou, nevypořádanou s minulostí. A také trochu ovoněnou žitnou, vodkou a pivem…

Lokalita bývalého židovského ghetta vás vtahuje dovnitř. Uvidíte rozpadající se domy, které druhou světovou válku pamatují, výstavbu komunistického režimu – většinou v nepříliš lichotivém stavu, ale také nově revitalizované paneláky, dětská hřiště a parky. A také různé kůlny, skladiště, rozpadající se objekty, zabedněná okna domů…místy si nepřipadáte právě jako ve 3. největším městě ekonomického tygra současné Evropy. Padá na vás tíseň. Tu znásobuje to, když dorazíte k rozlehlému židovskému hřbitovu… Možná to také všechno říká něco o tom, jak se Poláci vypořádali s touto historickou skutečností…

Zdroj: Marek Síbrt: https://sibrt.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=681452

Viac od tohto autora k Lodži tu:  https://www.tyden.cz/rubriky/zahranici/evropa/v-ghettu-v-lodzi-aneb-jak-polsko-meni-dejiny-holocaustu_469600.html

 

Osvienčim (Auschwitz) a Brezinka (Birkenau)

Pozn.: meno obce „Brezinka“, poľsky Brzezinka, je odvodené podľa neďalekého brezového lesa, pričom jej pôvodný názov bol, aj keď je to na neuverenie, „Rajsko“.

Pomerne luxusné domy v koncentračnom tábore Osvienčim neboli postavené kvôli Židom a ďalším „podradným“ rasám. To len nacisti pre svoje zvrátené účely zabrali bývalé kasárne poľskej armády.

Čo sa týka ubikácií v neďalekej 3 km vzdialenej Brezinke (Birkenau), tak kvôli výstavbe (v r. 1941) najväčšieho vyhladzovacieho tábora 2. sv. vojny bolo obyvateľstvo dedinky Brezinka presídlené, ich domy rozobrané a materiál z nich použitý na stavbu ubikácií. Robili to sovietski zajatci. Neskôr prichádzajúci väzni ale bývali v maštalich pre kone, a keď už ani tam nebolo miesto, tak potom boli ubytovávaní v novo postavených drevených príbitkoch bez izolácie.

V celom tábore Brezinka je zachovaná hlavná budova strážnice (nemeckí dôstojníci bývali vo vybraných domoch pôvodných obyvateľov Brezinky) a niekoľko desiatok ubikácií pre väzňov, ktoré sú takmer v pôvodnom stave. Drvivá väčšina budov, a hlavne plynové komory, kam boli ľudia nahnaní akože do spŕch…, bola zničená nacistami zahladzujúcimi stopy po svojich zločinoch.

Dodnes sa zachovalo 45 murovaných a 22 drevených barakov. Viditeľné sú aj zvyšky plynových komôr a kremačných jám pre pece. Dobové je aj oplotenie, komíny a základy zničených barakov.

Celý areál má rozlohu 1,4 km štvorcového. Vchod do tábora tvorí dominantná vstupná brána. V máji 1944 tadiaľ priviedli do tábora železničné koľaje, po ktorých do tábora privážali transporty s ľuďmi až na rampu, kde prebiehala „selekcia“ – triedenie väzňov na schopných a neschopných práce.

Do koncentračného tábora Auschwitz-Birkenau bolo deportovaných približne 2,5 milióna ľudí; hlavne Židov. Odhaduje sa, že zavraždených tu bolo 1,1 milióna udí. Takmer 1 milión deportovaných hneď po príjazde bolo poslaných do plynových komôr alebo zastrelených. Asi 200 000 zomrelo na následky chorôb, podvýživy, týrania, lekárskych pokusov alebo neskoršieho splynovania „nepriateľov národného socializmu“.

Jeden dom v tábore Osvienčim je celý, ako súčasť múzea, venovaný slovenským Židom; a na zamyslenie všetkým tým, ktorí represie voči Židom schvaľovali. Kto vie, ako by sme sa v podobnej situácii zachovali my. Zo Slovenska tu bolo v rokoch 1941 až 1944 odvezených 65 692 ľudí, z ktorých sa domov vrátilo 348.

Použitý zdroj: https://sk.wikipedia.org/wiki/Koncentra%C4%8Dn%C3%BD_t%C3%A1bor_Auschwitz-Birkenau

 

Výťah zo stránky Greelane o Lodžškom gete a súvislostiach:

Keď sa v roku 1933 stal Adolf Hitler nemeckým kancelárom, európski a svetoví politici ho  sledovali s obavami a nedôverou. Nasledujúce roky odhalili prenasledovanie Židov a títo politici chceli veriť, že zmierením sa s Hitlerom zostane on a jeho viera len v Nemecku. (Akákoľvek podoba s tým čo robí dnes Putin a Rusko je čisto náhodná…)

1. septembra 1939 Hitler šokoval svet útokom na Poľsko . Použitím taktiky bleskovej vojny Poľsko padlo do troch týždňov.

Iba sedem dní po začiatku útoku na Poľsko bola Lodž obsadená. Do štyroch dní sa Židia v meste stali terčmi bitia, lúpeží a zmocnenia sa majetku.

7. novembra 1939 bola Lodž začlenená do Tretej ríše a nacisti zmenili jej názov na Litzmannstadt („Litzmannovo mesto“) – pomenovaný podľa nemeckého generála, ktorý zahynul pri pokuse o dobytie Lodže v prvej svetovej vojne .

Plánovanie Lodžského geta

V iných častiach Poľska už bolo založených niekoľko get, ale židovské obyvateľstvo bolo relatívne malé a tieto getá zostali otvorené – čo znamená, že Židia a okolití civilisti boli stále v kontakte. V Lodži vtedy žilo odhadom 200 000 Židov z celkového počtu obyvateľov 600 000. Pre geto tohto rozsahu bolo potrebné skutočné plánovanie. Bolo rozhodnuté, že geto sa bude nachádzať v severnej časti Lodže, kde už žilo veľa Židov. Oblasť, ktorú tento tím pôvodne plánoval, predstavovala iba 4,3 štvorcových kilometrov.

V apríli 1940 sa zdvihol plot obklopujúci geto.

Nacisti si do vedenia geta vybrali židovského muža menom Mordechai Chaim Rumkowski. Rumkowski mal predstavu, že ak obyvatelia geta budú pracovať, potom ich nacisti budú potrebovať. Nacisti však napriek tomu začali deportácie do tábora smrti Chelmno 6. januára 1942.

Nikto vlastne nevie, prečo si nacisti vybrali práve Rumkowského. Rumkowski je obklopený kontroverziami.

Keďže 230 000 ľudí geta sa nachádzalo na veľmi malom území (2,3 x 2 km)

(wikipédia uvádza 140.000 a že 160.000 ľudí prešlo getom celkovo. Myslím, že toto je reálnejšie číslo, lebo nešlo o zvlášť husto zastavanú štvrť a celé Košice by sa podľa mňa sotva napratali do tak malej rozlohy a nevysokých domov, ani keby v jednej miestnosti žili v priemere nie 3 osoby, ako sa uvádza, ale viac)

bez poľnohospodárskej pôdy, jedlo sa rýchlo stalo problémom.

Keďže nacisti trvali na tom, aby si geto platilo za svoju vlastnú údržbu, bezpečnosť, odvádzanie odpadových vôd a všetky ďalšie výdavky spojené s uväznením, boli potrebné peniaze. Ako však mohli Židia, ktorí uvúznení pred zvyškom spoločnosti a ktorí boli zbavení všetkých cenností, zarobiť dostatok peňazí na jedlo a bývanie?

Rumkowski

veril, že ak sa z geta stane mimoriadne užitočná pracovná sila, nacisti budú Židov potrebovať a budú zásobovať geto potravinami.

5. apríla 1940 Rumkowski požiadal nacistické úrady so žiadosťou o povolenie jeho pracovného plánu. Chcel, aby nacisti dodávali suroviny, nechali Židov vyrábať konečné výrobky, potom nech nacisti zaplatia robotníkom a dajú im jedlo.

30. apríla 1940 bol Rumkowského návrh prijatý s jednou veľmi dôležitou zmenou –  robotníkom sa platilo iba stravou a nikde nestálo, koľko jedla budú Židia dostávať.

Rumkowski napriek tomu okamžite začal zakladať malé továrne a všetkým, ktorí boli schopní a ochotní pracovať, sa našli pracovné miesta. Väčšina tovární vyžadovala, aby pracovníci mali viac ako 14 rokov, ale často veľmi malé deti a starší dospelí našli prácu v továrňach na štiepenie sľudy. Dospelí pracovali v továrňach, ktoré vyrábali všetko od textilu po muníciu. Mladé dievčatá boli vyškolené na ručné šitie znakov uniforiem nemeckých vojakov.

Za túto prácu nacisti dodávali jedlo do geta. Jedlo sa dostávalo do geta hromadne a potom ho zabavili Rumkowského úradníci. Distribúciu potravín prevzal Rumkowski. Týmto jediným činom sa Rumkowski skutočne stal absolútnym vládcom geta, pretože prežitie bolo podmienené potravinami.

Hlad a podozrenie

Množstvo jedla podávaného každému jednotlivcovi záviselo od vášho pracovného stavu. Určité pracovné miesta v továrni znamenali o niečo viac chleba ako iné. Pracovníci úradu však dostali najviac. Priemerný pracovník továrne dostal za deň jednu misku polievky s jačmennými krúpami , ktorých v nej bolo málo, plus bochník chleba na päť dní (neskôr sa malo predpokladať rovnaké množstvo posledných sedem dní), malé množstvo zeleniny (niekedy „konzervovaná“ repa) a hnedú vodu, ktorá mala byť kávou. 

Keď obyvatelia geta začali skutočne pociťovať hlad, boli voči Rumkowskému a jeho úradníkom čoraz podozrivejší.

Obyvatelia chudli a čoraz viac ich trápila úplavica, tuberkulóza a týfus, zatiaľ čo Rumkowski a jeho úradníci akoby tučneli a zostali zdraví, len podnietili podozrenie. Obyvateľstvo sužovalo obyvateľov a obviňovalo Rumkowského z jeho problémov.

Keď disidenti Rumkowského vlády vyjadrili svoje názory, Rumkowski predniesol prejavy, ktoré ich označili za zradcov veci. Rumkowski veril, že títo ľudia sú priamou hrozbou pre jeho pracovnú morálku, a tak ich potrestal a neskôr ich deportovali.

Nováčikovia

V jeseni 1941 bolo 20 000 Židov z iných ríšskych oblastí, napr. Prahy, presunutých do Lodžského geta. Getom sa prehnal šok. Ako mohlo geto, ktoré nedokázalo uživiť ani svoju populáciu, absorbovať ďalších 20 000?

Títo nováčikovia boli šokovaní podmienkami v Lodži. Väčšina z týchto nováčikov sa nikdy neprispôsobila životu v gete a nakoniec nastúpila do transportov smrti – do koncentračných táborov, a to s vierou, že inde už horšie nemôže byť…

Okrem týchto židovských nováčikov bolo do lodžského geta transportovaných 5 000 Rómov. V prejave prednesenom 14. októbra 1941 Rumkowski oznámil: Sme nútení vziať do geta asi 5 000 Rómov. Vysvetlil som, že s nimi nemôžeme žiť spolu. Cigáni sú ľudia, ktorí môžu čokoľvek. Najprv vykradnú a potom podpália a čoskoro je všetko v plameňoch, vrátane vašich tovární a materiálov. Rómovia boli ubytovaní v samostatnej časti geta.

Zima 1941 – 42 bola pre obyvateľov geta veľmi krutá. Uhlie a drevo boli na prídel, takže nebolo dosť na zahnanie omrzlín, nieto na varenie jedla. Bez ohňa sa veľká časť dávok, najmä zemiakov, nedala zjesť. Všetky drevené ploty, kôlne… zmizli, použili sa ako palivo.

Nacisti kvôli uľahčeniu deportácií spomalili rozvoz jedla do geta a tým čo mali byť deportovaní, sľúbili jedlo.

V septembri 1942 prišla druhá žiadosť o deportáciu. Na rozdiel od tej prvej, kedy bola väzňom sľúbená práca na poľských farmách, tentoraz to mali byť deportovaní všetci práce neschopní. Patrili sem chorí, starí a deti. Mnoho rodičov odmietlo poslať svoje deti do oblasti prepravy, takže gestapo vstúpilo do ghetta v Lodži a brutálne prehľadalo a vykázalo deportovaných.

Dva ďalšie roky

Po deportácii v septembri 1942 sa nacistické žiadosti takmer zastavili. Nemecká zbrojárska divízia zúfalo hľadala muníciu a keďže Lodžské geto teraz pozostávalo výlučne z robotníkov, boli skutočne potrební.

Koniec: jún 1944

10. júna 1944 nariadil Heinrich Himmler likvidáciu Lodžského geta.

Dokonca aj Rumkowski a jeho rodina bola zahrnutá do posledných transportov smerujúcich do Osvienčimu.

Z mnohých desiatok tisíc ľudí, ktorí boli uväznení v lodžskom gete prežilo iba 877.

Viac tu: https://www.greelane.com/sk/humanities/hist%C3%B3ria-a-kult%C3%BAra/lodz-ghetto-during-the-holocaust-1779667

 

Vyhladzovanie Židov

Pred začiatkom 2. svetovej vojny malo Poľsko 35 miliónov obyvateľov a z toho 3,5 milióna Židov. Títo mali v Poľsku vlastné politické strany (vrátane parlamentného zastúpenia), školy, divadlá, noviny (vychádzalo viac ako 300 titulov v jazyku jidiš, hebrejčine a poľštine), vedecké inštitúty a vydavateľstvá. Zaoberali sa najmä obchodom a remeselníctvom, vlastnili továrne, ktoré zamestnávali židovských robotníkov. Spolunažívanie Poliakov a Židov v opätovne získanom poľskom štáte sa nezaobišlo bez napätia. Narástlo najmä v tridsiatych rokoch a malo ekonomické pozadie.

Prvých zločinov na poľských Židoch sa Nemci dopustili počas vojenských operácií proti Poľsku v septembri 1939, keď zabili 7 tisíc osôb.

Do polovice roku 1941 len v Generálnom gouvernemente (nacistami okupované územie Poľska) fungovalo okolo 400 get, a v najväčšom z nich – vo Varšave – bolo izolovaných prinajmenšom 400 tisíc ľudí.

V getách vznikali obrovské sociálne rozdiely. K špecifickej elite patrili bohatší Židia, ktorí predali svoj predvojnový majetok, pracovníci judenratov a židovskej polície, osoby spolupracujúce s Nemcami, ale aj pašeráci a majitelia drahých reštaurácií.

Takmer vo všetkých getách fungoval okrem verejného života aj ten podzemný – ako ekonomický tak aj politický (fungovali strany – od socialistického Bundu až po sionistov). Vydávala sa nelegálna tlač (vo varšavskom gete až 50 titulov), udržiaval sa kontakt s „árijskou“ stranou a s predstaviteľmi Poľského podzemného štátu.

Plánované vyhladzovanie židovského obyvateľstva sa začalo v júni 1941 – paralelne s útokom Nemecka na Sovietsky zväz. Nemecké oddiely, a zakrátko aj pomocné kolaboračné ukrajinské a litovské oddiely vstupujúce na východné územie Poľska – dovtedy okupované Sovietskym zväzom – a následne do vnútra sovietskeho Ruska, v masových popravách vystrieľali rôzne skupiny obyvateľstva, najmä Židov. Napríklad v popravách v obci Ponary pod Wilnem od júla 1941 do roku 1944 zahynulo viac ako 70 tisíc Židov. V lete roku 1941 padlo židovské obyvateľstvo za obeť pogromom, ktoré mali na svedomí Nemci. Zúčastnilo sa ich predovšetkým ukrajinské obyvateľstvo (napr. Ľvov, Złoczów), a inšpirované alebo prinútené Nemcami – poľské obyvateľstvo (Jedwabne a iné). V pohraničí Nemci propagandisticky využívali protižidovské nálady, ktoré sa zintenzívnili v dôsledku kolaborácie časti židovskej spoločnosti (najmä mládeže) so Sovietmi v rokoch 1939 – 1941.

V decembri 1941 Nemecko vytvorilo v obci Chełmno nad Nerem/Kulmhof (na území pričlenenom k Tretej ríši) prvý koncentračný tábor. Ako vražedný nástroj boli používané nákladné autá skonštruované tak, aby výfukové plyny odvádzané do ich vnútra zabíjali ľudí.

Druhá etapa vyhladzovania sa začala v prvých mesiacoch nasledujúceho roku. V januári 1942 vo Wannsee na okraji Berlína padlo tajné rozhodnutie v záležitosti foriem „konečného riešenia židovskej otázky“, teda fyzickej likvidácie európskych Židov.

Ako prví mali byť vyvraždení Židia z Generálneho gouvernementu v rámci akcie „Reinhardt“.

V ďalších mesiacoch vo vyhladzovacích táboroch v Bełżci (od marca 1942), Sobibóre (od mája 1942) a Treblinke (od júla 1942) bolo usmrtených plynom viac ako 1,5 milióna Židov.

V poslednom menovanom tábore v priebehu 46 dní deportácií zahynulo prinajmenšom 250 tisíc Židov z varšavského geta. Symbolom hrdinstva tohto tragického obdobia sa stal varšavský pedagóg Janusz Korczak, ktorý sa napriek možnosti prejsť sa na „árijskú“ stranu rozhodol neopustiť svojich zverencov zo židovského sirotinca a spolu s nimi zahynul v Treblinke.

Predseda varšavského judenratu Adam Czerniaków, ktorý nechcel vykonať nemecké rozkazy súvisiace s deportáciami do vyhladzovacích táborov, spáchal samovraždu. Krátko pred smrťou napísal: „Žiadajú odo mňa, aby som vlastnými rukami zabíjal deti môjho národa. Neostáva mi nič iné, ako zomrieť.“

Spolu sa akcie „Reinhardt“ zúčastnilo okolo 450 dôstojníkov SS (v jednotlivých táboroch v Bełżci, Sobibóre a Treblinke bolo zamestnaných 92 esesákov) a 300 – 350 dozorcov, najčastejšie ukrajinského pôvodu preškolených v exemplárnom tábore v obci Trawniki pri Lubline.

Židia sa často rozhodovali na nelegálny prechod na „árijskú“ stranu, aby sa tak vyhli deportácii do táborov smrti. Fyzicky zdatní mladí Židia sa pokúšali utiecť z transportu, čo však obyčajne skončilo, žiaľ, neúspešne. Ďalší utekali z pracovných táborov. Niektorí vstupovali do lesných partizánskych oddielov a so zbraňou v ruke hľadali záchranu, potraviny a úkryt.

Vo varšavskom gete, kde po deportačnej akcii z roku 1942 ostalo ešte okolo 50 tisíc Židov, fungovali v podzemí dve štruktúry bojovníkov: Židovská bojová organizácia (ŻOB) a Židovský vojenský zväz (ŻZW). Bojovníci hromadili zbrane, pripravovali sa na ozbrojený odpor voči Nemcom a vykonávali rozsudky na židovských kolaborantoch. Proti Nemcami plánovanej definitívnej likvidácii geta sa začali povstalecké boje 19. apríla 1943 a trvali viac ako tri týždne. Členovia ŻOB pod velením Mordechaja Anielewicza statočne odporovali jednotkám SS. Nemecké oddiely po vstupe do geta ničili ďalšie centrá odporu, podpaľovali dom za domom, pričom takto získavali ďalšie ulice, domy a bunkre. Povstanie prežilo len niekoľko desiatok bojovníkov, ktorí sa dostali na „árijskú“ stranu. Na nemeckej strane zahynulo viac ako 80 vojakov. 16. mája 1943 Nemci vyhodili do vzduchu Veľkú synagógu na Tłomackom námestí, a Jürgen Stropp, vodca likvidácie povstania, triumfálne posielal hlásenie do Berlína: „Židovská obytná štvrť vo Varšave prestala existovať.“

Milióny židov zahynuli v táboroch smrti, a okrem toho v rokoch 1942 – 1944 boli zastrelené stovky tisíc Židov internovaných v nemeckých táboroch nútených prác, napr. v Majdanku, Auschwitz, Stutthofe či v tábore Płaszów.

V tomto istom období boli do vyhladzovacích táborov deportovaní európski Židia z Protektorátu Čiech a Moravy, Slovenska a Maďarska, ako aj z Francúzska a Holandska. Najviac osôb sa dostalo do tábora smrti Auschwitz-Birkenau. Priamo z vykladacej rampy boli vedení do plynových komôr. Podľa najnovších zistení v tomto tábore bolo zabitých viac ako 1 milión Židov (pre porovnanie v poradí druhým národom boli Poliaci, ktorých zahynulo 75 tisíc, následne Rómovia – 21 tisíc a sovietski zajatci – 15 tisíc).

Celkovo Nemci vyvraždili prinajmenšom 5,5 milióna európskych Židov vrátane od 2,7 milióna do 2,9 milióna poľských Židov.

Masový spôsob vraždenia, na ktorý sa podujali nemeckí vrahovia, má na svedomí to, že židovské obete ostávajú často ešte aj v dnešnej dobe v anonymite, a preto vytvorenie presného zoznamu sa zdá byť nemožné.

Likvidačnú akciu charakterizovalo nemecké škrupulantstvo: hlavným koordinátorom masovej likvidácie židovského národa bol SS-Obersturmbannführer Adolf Eichmann, vedúci sekcie IV B 4 v Hlavnom ríšskom bezpečnostnom úrade.

ZDROJ:

„Vzdelávací portál poľského Ústavu pamúti národa“ Vyhladzovanie židov – VYHLADZOVANIE ŽIDOV – Truth About Camps | W imię prawdy historycznej (sk)

Ďalšie zaujímavé odkazy:

– Před 80 lety založili Němci ghetto v Lodži, první na okupovaném území https://www.pametnaroda.cz/cs/magazin/stalo-se/pred-80-lety-zalozili-nemci-ghetto-v-lodzi-prvni-na-okupovanem-uzemi

– aj s historickými foto z lodžského geta: https://www.holocaust.cz/dejiny/koncentracni-tabory-a-ghetta/ghetta-2/ghetto-v-lodzi/fotografie-z-lodzskeho-ghetta/

 

Ako sa „riešia“ nelegálne skládky v bratislavskej Dúbravke? Spravidla alibisticky.

08.08.2022

24.5.2021 som v rámci práva poslanca miestneho zastupiteľstva na interpelácie a za účelom predchádzania čiernych skládok, resp. predchádzania fungovania teórie „rozbitých okien“, požiadal o zabezpečenie odstránenia dvoch nelegálnych skládok odpadov na ul. Agátovej. Jedna sa nachádzala v „garáži“ a pred ňou, pri bývalom Technickom skle (tá sa, dosť možné aj [...]

11 otázok, na ktoré odpovede od fanúšikov ruskej okupácie Ukrajiny nedostanete

04.08.2022

Na nižšie uvedené „maturitné otázky“ odpovede od fanúšikov ruskej okupácie Ukrajiny, ani od tých, ktorí tvrdia, že nie sú ani na jednej strane konfliktu…, nedostanete. A to z jednoduchého dôvodu – lebo ich nemajú a ani ich mať nemôžu. Donaha odkrývajú ich proruský alibizmus a ich zvrátenú slepú vieru v dobro ruského okupanta bojujúceho na Ukrajine [...]

Rusko napadlo Ukrajinu preto, aby USA na tom profitovali! .. .

30.07.2022

Otázne je len to, či na tom boli Rusi s Američanmi vopred dohodnutí, resp. čo Američania Rusom za túto službu, alebo služby (keďže vojna nie je jednodňová záležitosť), sľúbili… Veď Rusi predsa nie sú tak blbí… (alebo áno?…), aby nevedeli, že z vojen najviac ťažia Američania… Je len samozrejmé, že Rusi napadli Ukrajinu nie kvôli USA, [...]

Stará vojenská munícia Trenčianske Teplice

Muníciu už mali bratia vo zveráku, otec prišiel v pravej chvíli

13.08.2022 09:00

Hory okolo Trenčianskych Teplíc môžu ukrývať viac vojenskej munície ako potok, v ktorom sa pred pár dňami našla nefunkčná časť.

Bosna / Migrant / Migranti /

Frontex: Počet migrantov prichádzajúcich do EÚ prudko stúpa

13.08.2022 08:36

Ukrajinskí utečenci vstupujúci do EÚ cez jej hraničné priechody nie sú v týchto číslach zahrnutí.

Salman Rushdie

Rushdie je po útoku a operácii na ventilátore, zrejme príde o oko

13.08.2022 07:11

Britský spisovateľ Salman Rushdie je po niekoľkohodinovej operácii napojený na ventilátor.

sulik, matovic

Politológ Koziak: Menšinová vláda je cesta k predčasným voľbám

13.08.2022 06:00

Ak naozaj vznikne menšinová vláda, nebude funkčná. Je to cesta k predčasným voľbám. Určite preto bude rásť napätie v spoločnosti, hovorí politológ Tomáš Koziak.

marcelburkert

Dekonšpirátor..., resp. má za to, že za zlom vo svete nie sú USA, dokonca ani Židia, ani ilumináti, ani slobodomurári, ani iné tajné spolky, ale jednostranná vláda rozumu, duchovná lenivosť, neznalosť zmyslu života a Zákonov stvorenia, slepá viera v mnohých podobách. Neschvaľovateľ ruskej okupácie Ukrajiny a kritik socializmu s tzv. ľudskou tvárou. Od júla 2015 aj aktívny skeptik poukazujúci na nebezpečenstvá vyplývajúce zo silne pokriveného učenia proroka Mohameda, alibizmu moslimských a európskych lídrov, pseudohumanizmu a z presadzovania multikulturalizmu za každú cenu. V súčasnosti učiteľ a poslanec MZ Bratislava - Dúbravka.

Štatistiky blogu

Počet článkov: 159
Celková čítanosť: 655128x
Priemerná čítanosť článkov: 4120x

Autor blogu